Libtard je slangové, hanlivé a silně polemické označení používané především v internetových debatách, kulturně-politických sporech a pravicověji laděných diskuzích. Nejčastěji míří na člověka s výrazně levicovými, progresivními, woke nebo liberálními názory, který podle kritiků své postoje nevnímá pouze jako osobní názor, ale jako morálně nadřazenou pravdu, podle níž by se měli řídit i ostatní.
Slovo vzniklo spojením anglických slov liberal a retard. Právě kvůli této druhé části jde o výraz urážlivý a záměrně provokativní. Nejde o neutrální politologický pojem, ale o nálepku, která má druhou stranu zesměšnit, shodit nebo vystihnout určitý typ ideologického chování.
V běžném použití označuje „libtard“ člověka, který se navenek ohání svobodou, tolerancí, respektem a empatií, ale v praxi často podporuje omezování názorových oponentů, cenzuru, politickou korektnost, morální nátlak nebo společenské ostrakizování lidí s odlišným pohledem na svět.
Význam pojmu
Pojem „libtard“ se obvykle nepoužívá pro každého liberála nebo každého člověka s levicovějšími názory. V ostřejší debatní mluvě označuje spíše karikaturu určitého typu progresivního aktivisty – člověka, který je přesvědčený, že stojí na správné straně dějin, a proto si připadá oprávněný rozhodovat, co si ostatní mají myslet, říkat, číst, sledovat nebo podporovat.
Typickým rysem této nálepky je rozpor mezi deklarovanými hodnotami a praktickým chováním. Takový člověk může mluvit o otevřenosti, ale odmítat skutečnou debatu. Může mluvit o toleranci, ale tolerovat pouze názory, které odpovídají jeho vlastní ideologii. Může mluvit o svobodě, ale současně podporovat umlčování nepohodlných postojů.
V tomto smyslu není „libtard“ popisem obyčejného liberála. Je to označení pro člověka, který podle kritiků používá liberální a progresivní slovník jako morální zbraň.
Typické znaky
Za „libtarda“ bývá v internetové debatě označován člověk, který:
- považuje své názory za automaticky morálně nadřazené,
- zaměňuje nesouhlas s nenávistí,
- místo argumentů používá nálepky,
- upřednostňuje emoce a ideologii před fakty,
- podporuje cenzuru nebo „deplatforming“ názorových oponentů,
- schovává autoritářské postoje za slovník tolerance,
- rád mluví o svobodě, ale jen pokud vede ke správným závěrům,
- vnímá svět přes jednoduché dělení na utlačované a utlačovatele,
- má potřebu „napravovat“ společnost shora,
- často řeší symbolické problémy víc než reálné důsledky vlastních návrhů.
Podstatou této kritiky je představa, že takový člověk nebojuje za skutečnou svobodu, ale za ideologicky upravený svět, ve kterém jsou přípustné jen některé názory.
Morální nadřazenost jako hlavní rys
Jedním z hlavních motivů spojených s pojmem „libtard“ je pocit morální převahy. Kritici tím označují člověka, který nemá jen politický názor, ale zároveň přesvědčení, že kdo s ním nesouhlasí, je automaticky špatný člověk.
Místo věcné debaty pak často nastupují jednoduché nálepky: rasista, fašista, xenofob, sexista, dezinformátor nebo nepřítel demokracie. Tyto výrazy mohou mít v některých případech oprávněné použití, ale problém nastává ve chvíli, kdy se z nich stane univerzální kladivo na každého, kdo nesouhlasí.
Právě tady vzniká kritika: člověk s tímto přístupem už nehledá pravdu, ale potvrzení vlastní morální pozice. Nepotřebuje diskutovat, protože se předem považuje za lepšího. A kdo nesouhlasí, není partner v debatě, ale problém, který je třeba převychovat, umlčet nebo vytlačit.
Vztah ke svobodě a toleranci
Pojem „libtard“ často míří na paradoxní vztah některých progresivních lidí ke svobodě. Na jedné straně používají jazyk práv, respektu, tolerance a otevřené společnosti. Na druhé straně ale mohou podporovat omezování svobody projevu, regulaci nepohodlných názorů nebo vytváření prostředí, ve kterém se lidé bojí říct něco mimo přijatelný ideologický rámec.
Kritika tedy nestojí na tom, že by tolerance byla špatná. Problém je v tom, když se tolerance změní v jednosměrné pravidlo: tolerantní musíte být vy vůči mně, ale já nemusím být tolerantní vůči vám, protože váš názor považuji za nebezpečný.
Tím se z tolerance stává kontrolní mechanismus. Nejde už o snahu nechat lidi žít podle svého, ale o snahu určit, které názory jsou společensky povolené.
Ideologie místo reality
Dalším častým rysem připisovaným „libtardům“ je přednost ideologie před realitou. Kritici tím myslí stav, kdy člověk neposuzuje věci podle výsledků, dopadů a faktů, ale podle toho, zda odpovídají jeho hodnotovému příběhu.
Pokud nějaká politika zní soucitně, považuje ji za správnou. Pokud nějaké opatření působí jako pomoc slabším, automaticky ho podporuje. Pokud nějaký názor nezapadá do progresivního rámce, je podezřelý ještě dřív, než se začne věcně rozebírat.
Výsledkem může být svět, ve kterém záměr nahrazuje dopad. Důležité není, jestli řešení funguje. Důležité je, že dobře zní. A kdo upozorňuje na praktické důsledky, náklady nebo vedlejší efekty, bývá označen za cynika, sobce nebo nepřítele pokroku.
Mesiášský komplex
S pojmem „libtard“ se často spojuje také představa mesiášského přístupu ke společnosti. Typický představitel této karikatury se vnímá jako někdo, kdo musí zachránit svět – před kapitalismem, tradicí, konzervativci, nerovností, klimatem, „toxickou maskulinitou“, špatnými názory nebo čímkoliv dalším, co právě zapadá do aktuální ideologické módy.
Tento přístup bývá kritizován hlavně tehdy, když vychází z privilegovaného prostředí a odtrženosti od praktického života. Člověk, který nikdy nenesl reálné následky vlastních politických představ, má často velmi silnou potřebu organizovat život ostatním.
V této podobě nejde o soucit, ale o kontrolu převlečenou za dobro. Nejde o pomoc, ale o potřebu řídit druhé lidi podle vlastního morálního plánu.
Synonyma a příbuzné výrazy
V českém prostředí se podobně používají i výrazy jako:
- sluníčkář,
- vítač,
- woke aktivista,
- progresivista,
- levicový moralista,
- ideologický aktivista.
Každý z těchto pojmů má trochu jiný odstín. „Sluníčkář“ bývá spíše české označení pro naivně idealistického člověka, který věří v dobro světa bez ohledu na realitu. „Vítač“ se typicky vztahuje k migrační politice. „Woke aktivista“ označuje člověka napojeného na moderní progresivní kulturní témata, jako je identita, gender, rasová politika, inkluze nebo politická korektnost.
„Libtard“ je z těchto výrazů nejhrubší a nejvíce internetový. Není to jemná ironie, ale přímá urážlivá zkratka.
Kritika používání pojmu
Jelikož se slovo „libtard“ používá jako ostrá politická nálepka, má i svoje odpůrce. Dle kritiků je pojem především velmi zjednodušující. Házet všechny liberály, progresivce nebo levicově smýšlející lidi do jednoho pytle je stejně hloupé jako označovat každého konzervativce za fašistu nebo každého pravičáka za bezcitného asociála.
Pojem může být trefný jako popis určitého toxického typu chování, ale jako univerzální nálepka rychle ztrácí přesnost. Pokud se používá na každého názorového oponenta, přestává cokoliv vysvětlovat a stává se jen dalším výkřikem v internetové zákopové válce.
Smysluplnější je proto chápat „libtard“ ne jako označení pro všechny liberály, ale jako kritiku konkrétního chování: morální nadřazenosti, ideologické zaslepenosti, pokrytectví, potřeby cenzurovat a neschopnosti vést otevřenou debatu.
Shrnutí
Libtard je hanlivé slangové označení pro člověka s levicovými, liberálními nebo progresivními názory, který podle kritiků prosazuje své postoje s pocitem morální nadřazenosti, ideologické jistoty a nulové tolerance k odlišným názorům.
Nejde o odborný pojem, ale o útočnou nálepku z kulturně-politických debat. Nejčastěji se používá pro člověka, který mluví o svobodě a toleranci, ale v praxi podporuje cenzuru, politickou korektnost, umlčování oponentů a společenský nátlak.
V lepším případě pojem vystihuje konkrétní typ ideologického pokrytectví. V horším případě je to jen další urážka, která nahrazuje argument. A právě v tom je celý problém dnešních debat: jedna strana křičí „libtard“, druhá „fašista“ – a realita mezitím tiše odchází zadním vchodem.