Rubrika: Politika

Evropská unie ráda mluví o transparentnosti, hodnotách, občanské společnosti a boji proti korupci. Papírově to zní hezky. Prakticky ale pořád častěji narážíme na jiný obrázek – na systém, ve kterém instituce přerozdělují cizí peníze aktérům, kteří následně pomáhají vytvářet tlak na další regulaci, další dotace, další rozšiřování moci a další legitimizaci celého aparátu. Když se to řekne natvrdo, je to uzavřený kruh. Veřejné peníze tečou do organizací, think-tanků, kampaní, lobbistických sítí a různých „partnerů“, kteří pak pomáhají vyrábět dojem, že přesně tahle politika je přirozenou vůlí společnosti.

Stát bývá často prezentován jako hlavní řešitel společenských problémů. Když zdražuje bydlení, volá se po zásahu. Když roste nejistota, volá se po programu. Když něco nefunguje, volá se po další regulaci, dotaci nebo nové instituci. Jenže právě tady vzniká zásadní slepá skvrna: stát často nevystupuje jako neutrální opravář problémů, ale jako aktér, který je sám spoluvytváří. A pokud je příčina ukrytá v samotném nastavení státní moci, bývá iluzí čekat, že stejný aparát problém čistě a efektivně vyřeší.

Mnoho lidí bere demokracii jako automatický důkaz svobody. Pokud existují volby, politické strany a občané mohou hlasovat, systém bývá téměř automaticky označen za svobodný. Jenže demokracie a svoboda nejsou totéž. Demokracie je způsob rozhodování o moci. Svoboda je otázka toho, jak daleko tato moc sahá a co smí udělat jednotlivci. A právě v tomto rozdílu se skrývá jeden z největších omylů moderní politiky.

Digitalizace státu se obvykle prodává jako symbol pokroku. Má evokovat rychlejší služby, méně papírování, méně front a modernější komunikaci s úřady. Politicky to zní atraktivně, protože „digitalizace“ v sobě nese příslib efektivity, technologie a budoucnosti. Jenže právě tady vzniká první zásadní omyl: digitalizace sama o sobě ještě neznamená, že stát funguje lépe.

Když se blíží volby, začne se opakovat známý rituál. Ve veřejném prostoru se rozjede kampaň o občanské odpovědnosti, o nutnosti jít volit, o povinnosti „nebýt lhostejný“. Znovu posloucháme, že právě teď se rozhoduje o budoucnosti země, že každý hlas má váhu a že neúčast znamená rezignaci.

Na první pohled to zní rozumně. Volby bývají prezentované jako vrchol svobody – jako okamžik, kdy lid rozhoduje sám o sobě. Jenže právě tady začíná problém. To, že člověk může jednou za pár let vhodit lístek do urny, ještě vůbec neznamená, že skutečně rozhoduje o svém životě. A už vůbec to neznamená, že je svobodný.

Důvěra v demokracii slábne. Stále více lidí má pocit, že politický systém nefunguje tak, jak by fungovat měl, že volby nic zásadního nemění a že stát si bere stále více peněz i pravomocí, aniž by přinášel odpovídající výsledky. Rostoucí frustrace je proto pochopitelná. Chybou ale je, když se tato frustrace začne překládat do závěru, že řešením je ještě více státu. Pokud totiž problém vzniká z přebujelé moci, slabé odpovědnosti a rostoucí centralizace, pak další růst stejného aparátu problém neřeší, ale spíš prohlubuje.