Rubrika: Ankap

Úvaha, že lidé z IT často tíhnou k libertě, není jen nějaký internetový vtípek nebo póza pár edgy programátorů z Twitteru. Když se na to podíváš trochu hlouběji, dává to docela tvrdou logiku. Technické prostředí totiž člověka učí přemýšlet jinak, než jak přemýšlí běžná politika. Ne přes slogany, symboly a morální pózy, ale přes systémy, architekturu, slabá místa, incentivy, odpovědnost a důsledky.

Může společnost fungovat bez státu? Je možné, aby lidé spolupracovali, řešili konflikty, zajišťovali bezpečnost a spravedlnost bez centrální autority? Právě na tyto otázky odpovídá koncept sebeřízení společnosti.

Sebeřízení není chaos. Není to absence pravidel. Je to model, ve kterém pravidla, služby a instituce vznikají dobrovolně, nikoli skrze centrální donucení. Tento článek vysvětluje, co sebeřízení znamená, jaké mechanismy by mohly fungovat místo státu a jaké jsou výhody i výzvy takového systému.

Jednou z nejčastějších námitek vůči anarchokapitalismu je obava z monopolů. Kritici tvrdí, že pokud odstraníme stát, vzniknou silné korporace, které postupně ovládnou trh, zlikvidují konkurenci a nakonec začnou diktovat ceny i podmínky. Bez regulace a antimonopolních úřadů prý neexistuje nic, co by jejich růst zastavilo.

Tato námitka má intuitivní sílu. Představa obří firmy s dominantním postavením, která nemá žádného protivníka, působí znepokojivě. V extrémní podobě se objevuje i scénář „korporátního státu“: soukromá bezpečnostní agentura přeroste konkurenci, získá kontrolu nad územím a začne si vynucovat vlastní pravidla.

Kdo by vládl v anarchokapitalismu?

Tato otázka se objevuje téměř vždy, když se mluví o společnosti bez státu. Vychází z hlubokého předpokladu, že každá fungující společnost musí mít nad sebou autoritu – někoho, kdo rozhoduje, vydává pravidla a vynucuje je silou.

Anarchokapitalismus tento předpoklad zpochybňuje.

O daních se obvykle mluví technicky. Kolik procent je spravedlivých? Jak nastavit sazby? Kdo má platit víc a kdo méně? Diskuse se vede nad čísly, tabulkami a rozpočty.

Mnohem méně se však mluví o samotném principu.

Ne o tom, jak daně nastavit, ale zda je jejich vynucování morálně legitimní. Zda je správné, aby existovala instituce, která může pod hrozbou sankce odebrat část majetku člověku, který nikoho nenapadl a s nikým nic neporušil.

Větu „stát je nutné zlo“ jsem slyšel mnohokrát. Často ji pronášejí lidé, kteří nejsou bezvýhradnými obhájci vlády, ale zároveň si nedokážou představit společnost bez ní. Je to pozice, která působí rozumně. Neobhajuje každé rozhodnutí politiků, kritizuje přebujelou byrokracii i plýtvání, ale zároveň ponechává samotný princip nedotčený. Stát možná není ideální, říká se, ale bez něj by to bylo horší.

Právě tato formulace mě dlouhodobě znepokojuje. Ne proto, že bych chtěl lacině útočit na stát jako takový. A už vůbec ne proto, že bych si myslel, že společnost může fungovat bez pravidel. Zajímá mě jiná věc: je skutečně pravda, že stát je nezbytnou podmínkou civilizace? Nebo jsme si na jeho existenci natolik zvykli, že ji automaticky považujeme za nutnou?