Evropská unie ráda mluví o transparentnosti, hodnotách, občanské společnosti a boji proti korupci. Papírově to zní hezky. Prakticky ale pořád častěji narážíme na jiný obrázek – na systém, ve kterém instituce přerozdělují cizí peníze aktérům, kteří následně pomáhají vytvářet tlak na další regulaci, další dotace, další rozšiřování moci a další legitimizaci celého aparátu. Když se to řekne natvrdo, je to uzavřený kruh. Veřejné peníze tečou do organizací, think-tanků, kampaní, lobbistických sítí a různých „partnerů“, kteří pak pomáhají vyrábět dojem, že přesně tahle politika je přirozenou vůlí společnosti.
A právě tady leží skutečný problém. Ne v tom, že se někde ztratilo pár dokumentů, někdo špatně vyplnil formulář nebo úředník použil příliš opatrnou formulaci. Problém je v samotné logice systému. Kdo rozhoduje o velkých balících peněz, ten si dřív nebo později začne vytvářet vlastní podpůrný ekosystém. Ne nutně proto, že by každý účastník byl karikatura zločince s kufříkem hotovosti. Stačí mnohem méně – dotace, granty, kontakty, institucionální blízkost, reputační ochrana, kariérní výhody a společný zájem na tom, aby se celý mechanismus dál točil.
Přesně proto jsou poslední kauzy kolem financování neziskovek z peněz EU důležité. Nejsou zajímavé jen jako další bruselský skandál do sbírky. Jsou důležité proto, že odhalují něco mnohem nepříjemnějšího – jak snadno se z „podpory občanské společnosti“ stane státem placený aktivismus a jak rychle se z veřejné správy stane výrobna politického tlaku financovaná těmi, kdo s tím často vůbec nesouhlasí.
Kauza zelených NGO není detail. Je to učebnicový příklad systémového problému
V posledních letech se kolem evropského financování environmentálních neziskovek rozjela debata, která se Brusel snažil dlouho držet v bezpečné mlze slov typu „partnerství“, „participace“ a „podpora cílů Unie“. Jenže čím víc se objevovalo dokumentů a čím víc se tím zabývaly kontrolní instituce, tím hůř se tenhle příběh prodával jako neškodná administrativní rutina.
Evropský účetní dvůr v roce 2025 zveřejnil zprávu o transparentnosti financování NGO z prostředků EU a ta je pro Brusel dost nepříjemná. Auditoři výslovně uvedli, že část provozních grantů mohla financovat i advokační aktivity, tedy činnosti podobné lobbingu. Ve vzorku narazili na dva případy grantů z programu LIFE, kde grantové dohody obsahovaly konkrétní aktivity směrem k tvůrcům politik – například setkání s europoslanci a vysoce postavenými zástupci Komise – ale tyto aktivity nebyly transparentně vidět v systému Financial Transparency. Auditoři zároveň upozornili, že právě kvůli citlivosti takových aktivit, když jsou hrazené z peněz EU, je potřeba vyšší míra transparentnosti. Komise navíc v květnu 2024 vydala pokyn, že grantové dohody nemají příjemcům ukládat lobbovat vůči institucím EU. Samotný fakt, že bylo potřeba takové vodítko vůbec vydat, je dost výmluvný.
Komise pak na tiskovém briefingu na jaře 2025 sama připustila, že v některých pracovních programech se objevily „specific advocacy actions and undue lobbying activities“ a že přijala kroky, aby se to neopakovalo. Tohle je podstatné. Ne proto, že by tím přiznala trestnou korupci v právním smyslu. Ale proto, že sama de facto uznala, že hranice mezi grantem a politicky motivovaným tlakem byla minimálně v části systému posunutá někam, kam by vůbec posunutá být neměla.
A teď si přeložme tenhle úřednický jazyk do normální češtiny. Pokud veřejná instituce rozděluje peníze organizacím, které pak aktivně komunikují s politiky, europoslanci a vrcholnými úředníky ve prospěch stejné agendy, kterou daná instituce sama prosazuje, nejde už o neutrální „podporu občanské společnosti“. Jde o veřejně financovaný tlak na veřejnou politiku. Jde o situaci, kdy si moc z cizích peněz pomáhá vyrábět vlastní podporu.
Brusel se samozřejmě může bránit tím, že environmentální cíle jsou oficiální součástí evropské politiky, a proto je legitimní financovat organizace, které se na jejich prosazování podílejí. Jenže právě v tom je ten chytře skrytý problém. Jakmile si instituce sama určí politický cíl, sama rozdělí peníze a sama vytvoří okruh profesionálních příjemců, kteří ten cíl dál tlačí v médiích, v expertních debatách a při jednáních s politiky, začíná se z veřejné moci stávat sebeposilující stroj. Už nejde o spontánní podporu určité myšlenky zdola. Jde o dotovanou infrastrukturu souhlasu.
Když moc platí aktivismus, nevzniká občanská společnost. Vzniká její simulace
Tohle je přesně bod, který se v debatě záměrně rozmazává. Slovo „neziskovka“ v mnoha lidech evokuje něco automaticky morálně čistého – partu idealistů, kteří dělají veřejně prospěšnou činnost, hlídají politiku a zastupují zájmy lidí proti moci. Jenže ve chvíli, kdy významná část takového sektoru stojí na veřejných penězích, mění se celá dynamika.
Nezávislost není slogan. Nezávislost znamená, že vaše existence nestojí na rozpočtu těch, které máte kontrolovat. Jakmile organizace stojí na grantech od institucí, které jsou současně producentem regulace, rozpočtové moci a politických priorit, vzniká napětí, které nelze zakecat žádnou líbivou terminologií. Možná to nebude vždy primitivní korupce. Často to bude něco sofistikovanějšího a možná i nebezpečnějšího – postupná kognitivní a institucionální závislost.
Organizace financovaná z evropských peněz nemusí dostat přímý rozkaz „běžte lobbovat za přesně tuto směrnici“. Stačí, že ví, v jakém prostředí funguje. Stačí, že její grantové priority, její síť kontaktů, její reputace i její budoucí šance na financování jsou spojené s určitým typem politiky. Tím se z občanské společnosti stává polostátní vrstva. Navenek se tváří jako spontánní tlak zdola, ve skutečnosti je ale částečně napojená na rozpočtový kyslík shora.
Ať si každý říká co chce, tohle prostě deformuje trh myšlenek. Lidé, spolky, podnikatelé nebo iniciativy, které nesouhlasí, si musí svůj odpor platit sami. Grantový ekosystém na druhé straně má k dispozici veřejné peníze, profesionální aparát, institucionální přístup a často i mediální prestiž. Výsledkem není férová soutěž argumentů. Výsledkem je nerovné hřiště, kde je jedna část údajně „občanské společnosti“ dotovaná samotným systémem, který má údajně jen připomínkovat a hlídat.
Tady nejde jen o zelenou agendu. Dnes je to klima, zítra něco jiného. Pointa je obecná a nepříjemná: jakmile stát nebo nadstát začne masivně financovat aktivistické, expertní či advokační struktury, nevyrábí pluralitu. Vyrábí si vlastní echo.
Pfizergate ukázal to samé v jiné podobě: rozhoduje se nahoře, veřejnost má mlčet
Kdo chce tvrdit, že kauza NGO grantů je jen nešťastná výjimka, měl by se podívat na další aféry posledních let. Třeba na slavný Pfizergate. Ten není důležitý jen kvůli vakcínám nebo Ursule von der Leyen. Je důležitý kvůli tomu, jak názorně ukázal styl fungování unijní exekutivy.
V květnu 2025 Tribunál EU zrušil rozhodnutí Evropské komise, která odmítla novinářce The New York Times zpřístupnit textové zprávy mezi Ursulou von der Leyen a šéfem Pfizeru Albertem Bourlou. Soud připomněl, že principem je co nejširší přístup veřejnosti k dokumentům institucí. Komise tvrdila, že požadované dokumenty nemá. Jenže soud konstatoval, že její odpovědi byly založené na domněnkách, proměnlivých nebo nepřesných informacích. Dále uvedl, že Komise nevysvětlila věrohodně, jaké vyhledávání provedla, kde ho provedla, zda byly zprávy smazány a proč si myslela, že tyto textové zprávy neobsahují důležité informace, které měly být uchovány.
Tohle je přesně ten typ případu, který by v normálně fungujícím systému vyvolal mnohem tvrdší reakci. Nejde o bulvární hon na jednu političku. Jde o samotný princip. O miliardových veřejných zakázkách a rozhodnutích s masivním dopadem se komunikuje způsobem, který je pak veřejnosti prakticky nedostupný. A když se někdo ptá, dostane mlhu, výmluvy a právnické kličkování.
Jinými slovy – zase tentýž vzorec. Moc rozhoduje, veřejnost nemá plný přístup, kontrolní mechanismy klopýtají až se zpožděním a odpovědnost se rozpouští v institucionálním labyrintu. Tady už nejde o jednotlivost. Tady se rýsuje kultura vládnutí, ve které transparentnost slouží hlavně jako marketingové slovo pro tiskovky a výroční zprávy, ne jako závazné pravidlo.
A přesně tahle kultura je ideální půdou pro všechny další deformace – od dotovaného lobbingu přes grantový klientelismus až po různé formy privilegovaného přístupu.
Huawei, Qatargate a bruselský provoz: problém není jen v kufříku s penězi
Když se řekne korupce, lidé si často představí něco staromódního – obálku, kufřík, hotelový pokoj, tajné schůzky. Jenže v moderní politické mašinérii to často vypadá elegantněji. Dárky, cesty, sportovní akce, kontakty, funkce, pracovní příležitosti, asistentské sítě, „konzultace“, lobbing v šedé zóně. A přesně to ukazují další případy kolem Evropského parlamentu.
V březnu 2025 belgičtí vyšetřovatelé zadrželi několik osob v souvislosti s podezřením na úplatkářství v Evropském parlamentu, které mělo podle prokuratury probíhat „velmi diskrétně“ od roku 2021 ve prospěch Huawei. Reuters citoval žalobce, podle nichž šlo o platby za politické postoje nebo nadměrné dary včetně jídla, cestovních výdajů či pravidelných pozvání na fotbalová utkání. Evropský parlament následně oznámil spolupráci s vyšetřovateli a podle Reuters také pozastavil přístup lobbistům Huawei.
Tohle se mimochodem odehrávalo jen pár let po Qatargate – aféře, která měla být pro Parlament budíčkem. Jenže i po ní se ukazuje, že sliby o důkladné očistě a zajištění integrity narážejí na realitu. Transparency International EU na konci roku 2025 psala, že tři roky po Qatargate se změnilo příliš málo a že Parlament dál blokuje smysluplnější reformy a nechává otevřené mezery pro cizí vliv i vnitřní selhání.
Tady je důležité si všimnout jedné věci. Zastánci EU často rádi říkají, že podobné skandály dokazují, že systém funguje, protože se na ně přišlo. To je ale laciná obrana. Na problémy se často přijde až ve chvíli, kdy už jsou velké, veřejné a reputačně neudržitelné. A ještě důležitější je něco jiného – proč se tyhle věci v takovém prostředí opakují?
Odpověď není složitá. Kde je velká regulační moc, velké dotace, velké rozpočty a složitý legislativní proces s obrovským dopadem na byznys, tam bude i velký motiv tuhle moc ovlivňovat. To není cynismus. To je normální lidská reakce na koncentraci moci. Bruselský aparát nerozšiřuje jen pravidla. Rozšiřuje i cenu vlivu. A čím cennější je politické rozhodnutí, tím víc roste pokušení ho koupit, obejít, naklonit, obejmout grantem nebo obsloužit přes kontaktní síť.
Revolving doors: korupce bez obálky, ale se stejným zápachem
Vedle přímějších afér existuje ještě jedna méně nápadná, ale systémově extrémně důležitá věc – revolving doors. Tedy situace, kdy se lidé přesouvají mezi veřejnou funkcí, regulovanými sektory, lobbingem, korporacemi a právními kancelářemi. Někdo tomu říká „přenos expertizy“. Často je to ale spíš přenos kontaktů, vlivu a důvěrné znalosti systému.
V únoru 2025 se znovu otevřela debata kolem přechodu bývalého vysokého antitrustového úředníka Evropské komise Nicholase Banasevice do vysoké funkce v Microsoftu. Evropská ombudsmanka kvůli tomu otevřela novou sondu a Euronews tehdy upozorňoval, že jde o další citlivý revolving door případ mezi Komisí a velkou technologickou firmou. Sama ombudsmanka pak v létě 2025 spustila širší šetření toho, jak unijní agentury zacházejí s případy revolving doors u vyšších a středních manažerů.
Tady zase nejde o to moralizovat nad každým, kdo po odchodu z úřadu nastoupí do soukromé sféry. Pointa je jinde. Když se vytvoří prostředí, ve kterém se kariéry pohybují v kruhu mezi regulátorem, regulovaným hráčem, poradenským byznysem a lobbingem, začíná se rozmazávat hranice mezi veřejným zájmem a privátním zájmem. Zákon se sice může formálně dodržet, ale důvěra veřejnosti a reálná nezávislost mizí.
A tohle je přesně ta vrstva „čisté, moderní korupce“, kterou papírové etické kodexy často nezachytí. Nikde nemusí být přímý úplatek. Stačí vzájemně provázané prostředí, ve kterém si lidé dnes tvoří reputaci v úřadu, zítra ji zpeněžují v korporátu a pozítří se zase vracejí do okruhu veřejné moci nebo expertních struktur. To není zdravá dělba rolí. To je systém privilegovaného oběhu.
EU není výjimka. Jen dělá starý státní nešvar ve větším a méně kontrolovatelném měřítku
Byla by chyba dělat z toho všeho jen anti-bruselskou historku ve stylu „všechno by bylo krásné, kdyby nebyla EU“. Nebylo. Národní státy dělají podobné věci taky. Financují spřízněné organizace, pěstují si loajální neziskový sektor, rozdělují dotace do ideologicky pohodlných směrů, živí klientelismus a kolem veřejných rozpočtů staví celé ekosystémy závislosti.
Rozdíl je v měřítku a vzdálenosti. Evropská unie to dělá ve větším prostoru, s větší rozpočtovou palebnou silou, složitější institucí a menší přímou kontrolou ze strany běžného člověka. Když to udělá národní ministerstvo, je to problém. Když to dělá nadnárodní aparát s tisíci grantových linek, agentur, programů, registrů, pracovních skupin a poddodavatelských struktur, je to problém násobený složitostí.
A složitost je v tomhle směru úžasný ochranný štít. V ní se rozplývá odpovědnost. V ní se ztrácí přehled. V ní je snadné schovat advokační aktivity do grantových formulací, komunikaci do neuchovaných zpráv, střet zájmů do personálního přesunu a lobbing do „stakeholder dialogue“. Všechno dostane uhlazený bruselský název a veřejnost má být ráda, že tomu stejně nerozumí dost na to, aby se správně zlobila.
Jenže princip je pořád stejný. Kdo hospodaří s cizími penězi a nese jen rozředěnou odpovědnost, má mnohem menší důvod šetřit, být přehledný a držet se zpátky. Naopak. Má přirozený důvod rozšiřovat síť příjemců, partnerů a spojenců. Tak se buduje mocenská stabilita. Ne tím, že všechno funguje čistě, ale tím, že v systému postupně roste počet těch, kteří na něm nějak visí.
Největší lež celé hry: že jde o „nezávislou občanskou společnost“
Z celé téhle debaty je asi nejotravnější právě jazyk, kterým se všechno obaluje. Mluví se o nezávislých hlasech, participaci, partnerství a hodnotách. Jenže jak nezávislý je hlas, který stojí na penězích z veřejného rozpočtu? Jak spontánní je občanská společnost, která je zčásti zkonstruovaná grantovými prioritami? Jak důvěryhodný je tlak zdola, když je podporovaný aparátem shora?
Tohle není útok na každou jednu neziskovku. To by bylo líné a hloupé. Mnoho organizací dělá smysluplnou práci. Problém je systémový. Ve chvíli, kdy se začne veřejná moc opírat o grantově vykrmenou vrstvu profesionálních aktivistů, expertů a advokačních organizací, vzniká falešný obraz společnosti. Vypadá to, že tlak na určitou politiku přichází zvenčí, od občanů, z terénu. Ve skutečnosti ale často přichází z prostředí, které je na veřejném financování závislé a s institucemi personálně, hodnotově nebo ekonomicky propojené.
A přesně to je jeden z nejrafinovanějších triků moderní politiky. Nevládnout jen pomocí zákona, ale i pomocí výroby morálního rámce. Neříct jen „my to chceme“, ale zařídit, aby to vypadalo, že „to chce společnost“. Když se to podaří, odpor se mnohem snadněji očerní jako zpátečnický, asociální, nevědecký nebo extrémní. A přitom jde často jen o obyčejnou obranu proti tomu, aby lidé platili systém, který pak financuje vlastní ideologické prodloužené ruce.
Bruselský problém není jen v lidech. Je v pobídkách
Tohle je nejdůležitější pointa. Není potřeba věřit na nějaké velké spiknutí. Není potřeba předpokládat, že za každým grantem sedí superpadouch s cigárem a plánem na ovládnutí Evropy. Na to je realita mnohem banálnější – a právě proto nebezpečnější.
Stačí se podívat na pobídky.
Úředník nebo instituce má rozpočet. Chce prokázat relevantnost. Chce posílit svou agendu. Chce ukázat výsledky. Chce vytvořit síť partnerů, kteří její cíle podpoří v debatě, legitimizují je expertně, rozšíří je mediálně a pomohou je hájit politicky. Organizace na druhé straně chce přežít, růst, získat další grant, být u jednacího stolu, mít vliv, budovat značku a zůstat v oběhu. Ani jedna strana si to nemusí říkat nahlas. Systém si je sladí sám.
A v tom je ten průšvih. Problém není jen porušení pravidel. Problém je, že pravidla fungují uvnitř mechanismu, který podobné chování generuje skoro přirozeně. Čím víc se přerozděluje, čím víc je politikou řešených oblastí, čím víc závislých příjemců a čím méně osobní odpovědnosti, tím víc roste prostor pro tenhle typ šedé zóny. Někdy má podobu grantů pro „správné“ organizace. Jindy má podobu nepřehledné komunikace u veřejných zakázek. Jindy podobu lobbingu, dárků, personálních přesunů nebo selektivní transparentnosti. Vždycky ale vyrůstá ze stejného základu – z koncentrace moci a cizích peněz.
Co si z toho vzít
Kauza financování neziskovek z peněz EU není malá epizoda pro politické nadšence. Je to výřez z mnohem většího obrazu. Z obrazu systému, ve kterém se veřejná moc tváří jako neutrální správce společného dobra, ale přitom si z veřejných prostředků často vytváří vlastní ochranný a podpůrný ekosystém. Jeden grant sem, jedno partnerství tam, jedna „komunikační aktivita“ vedle, jedna netransparentní výjimka nahoře – a najednou tu máš prostředí, které samo sebe živí, omlouvá a legitimizuje.
Evropský účetní dvůr ukázal, že financování NGO z EU je neprůhledné a že některé granty zahrnovaly i advokační aktivity, které nebyly dostatečně viditelné. Komise sama připustila, že se v systému objevily nevhodné lobbistické prvky. Tribunál EU rozstřelil mlžení Komise v kauze textových zpráv kolem Pfizeru. Vyšetřování kolem Huawei zase ukázalo, jak snadno se v Evropském parlamentu potkává velká politická moc s pobídkami pro diskrétní obchod s vlivem. A debaty o revolving doors připomínají, že i bez klasického úplatkářství může být systém prolezlý střetem zájmů a privilegovaným přístupem.
Tohle všechno dohromady nevytváří obraz občasného selhání jinak zdravého stroje. Vytváří to obraz stroje, který má k takovým selháním zabudované sklony. Stroje, který z cizích peněz financuje vlastní podpůrné struktury, maskuje to jazykem veřejného dobra a pak se tváří překvapeně, když mu někdo řekne, že to celé začíná smrdět.
A možná právě tady je nejdůležitější závěr. Skutečný problém není jen v Bruselu. Je v každém systému, který dovolí jedněm lidem rozhodovat o cizích penězích, cizích prioritách a cizí budoucnosti v takovém rozsahu, že si z toho mohou průběžně budovat vlastní síť spojenců. EU to jen ukazuje v obzvlášť koncentrované podobě – uhlazeně, byrokraticky, s důrazem na hodnoty a se stejnou starou logikou vespod.
Kdo rozděluje cizí peníze, ten si za ně dřív nebo později začne kupovat loajalitu, vliv nebo alespoň ticho. Někdy hrubě. Někdy sofistikovaně. Někdy přes dary, jindy přes granty, reputaci a přístup. Ale princip zůstává. A pokud tohle někdo pořád chce prodávat jako vznešenou správu veřejného zájmu, měl by se přestat divit, že tomu věří už jen ti, kteří jsou z celého kolotoče nějak živi.